Jaký má být domov?

Ty domovy, jež jsem vystřídal, byly pochopitelně dosti různorodé, odpovídající jak době, ve které jsem v těchto žil, tak i možnostem, jež jsem právě v tom kterém okamžiku měl.
První domov mi pochopitelně připravili rodiče. Žil jsem v něm od narození a vyhovoval mi. Samozřejmě především proto, že mi nemohl nevyhovovat, protože jsem do něj měl věru jen málo co mluvit, a také proto, že jsem nemohl srovnávat a posoudit tak, zda by to či ono nemohlo být jiné a lepší. A konec konců, co by dítě chtělo víc než pokoj, kde má své zázemí, své hračky a to, co potřebuje, a to v dobách, kdy byla situace na trhu tak ubohá, že byl člověk rád, když měl to, co měl, že?
komoda pod obrazem
Pak jsem jednoho krásného dne vyrostl. A mým náhradním domovem se stala vysokoškolská kolej. Malá místnost na dlouhé chodbě plné dveří do dalších úplně stejně malých místností, se třemi postelemi, pár skříněmi, jež už toho zjevně hodně pamatovaly, s velkým stolem, umyvadlem a rozhlasem po drátě. S pár lednicemi a jedním sporákem ve společné kuchyňce, tři sprchy a pár záchodů na nějakých šedesát obyvatel podlaží. Když se na to dívám zpětně s odstupem času, byla to ubohost, bylo to něco, co by dnes třeba Evropská unie těžko strpěla. Ale byl to domov. Byl první vlastní a byl tak krásný i ve své ošklivosti.
No a pak jsem dostudoval a nalezl si domov třetí. Opravdový byt v opravdovém domě. Byt, ve kterém nebylo téměř nic, stejně jako v mojí peněžence. Protože na začátku své dospělácké pouti toho jeden moc nemívá, vše je teprve před ním.
Dlouhé měsíce jsem spal ve spacáku na karimatce. Pak přišel stůl, židle, pár obrazů na zeď, první opravdové skříňky a skříně,… A po letech se z toho nic stal opravdový domov. Domov, v němž jsem konečně mohl začít žít jako člověk.
květiny na obraze
Zvládl jsem to. S jen něco málo víc než čtyřmi tisícovkami hrubého, jež jsem tehdy bral. Zvládl jsem to a po letech tak získal to, čemu se říká domov. Takřka bez cizí pomoci.
A proto je mi smutno, když vidím dnešní stav naší společnosti. Politiky, kteří se zasazují za to, aby se dávaly slušné byty i těm, kdo se neobtěžují pro to byť i jen hnout prstem, a lidi, kteří jsou ochotni je v tomto podporovat.
Zastávám totiž názor, že by se mělo pomoci jen těm, kdo se snaží a přesto selžou. Těm, kdo dokážou jen apaticky čekat na to, až se někdo jiný postará, bych osobně neposkytoval nic. Zejména něco tak vzácného, jako je domov.

Jaký má být domov?
3 (60%)1